Stanislav Tišer se narodil v Plzni v rodině romského muzikanta. Má osm sourozenců. Někteří z nich jsou muzikanti, sám se ale v patnácti letech dostal k boxu. Boxoval vždy za Prahu a v osmnácti letech pak do Prahy přesídlil natrvalo. Ve váze do 54 kilogramů se rychle prosadil do československé boxerské špičky. Závodně boxoval 25 let.

Box byl v sedmdesátých a osmdesátých letech mezi místními diváky dost populární, na nedělní utkání přišlo tehdy do Lucerny dva, nebo tři tisíce diváků. Ze Stanislava Tišera se stala brzy známá osobnost. Na reprezentační dres si ale musel počkat. "Když si měli vybrat mezi mnou a bílým klukem, kterého jsem pravidelně porážel, vybrali si jeho. I když barva pleti možná nehrála tu rozhodující úlohu. Většina reprezentantů byli policajti, nebo vojáci z Dukly". Díky svému úsilí a podpoře trenérů se nakonec do reprezentace dostal a vyhrál několik turnajů v zahraničí. V roce 1984 měl jet Stanislav Tišer na olympiádu do Los Angeles, ale tehdejší ČSSR ji nakonec bojkotovala. Krátce na to měl potíže se zákonem, popral se s vyhazovačem, který na diskotéku nechtěl pouštět "černé" a Tišer strávil pár měsíců ve vazbě. Nakonec dostal podmínku. Aktivní sportovní kariéru pak ukončil v devadesátých letech a založil si vlastní boxerskou školu.

Sportovní kariéra Stanislava Tišera byla krásně shrnuta ve slovenském časopise Gold Man v roce 2005. V té době už měl Box club Žižkov dobré jméno, jak díky práci se sociálně slabou mládeží, tak díky výsledkům ve II. lize středočeské oblasti boxu. Stanislavu Tišerovi byla v roce 2000 udělena Olympijským výborem České republiky prestižní cena Fair play, především za dlouholetou práci s mládeží. Satanislav Tišer žije dodnes se svou rodinou v Praze a pokračuje v tréninku mládeže, romů i neromů. K jeho největším radostem dnes patří jak všichni členové klubu, tak jeho dcera Denisa, která dokončila studium Sociální a masové komunikace na vysoké škole.

V minulosti si také rád zašel na fotbal, fandil Slavii a Viktorce Žižkov. V současné době se už na stadion bojí jít. Ví, že by tam mohl narazit na skiny a přes dobrou trénovanost by při svém drobném vzrůstu neměl proti jejich přesile šanci. Na záběrech z prvomájové demonstrace skinheadů uviděl pár kluků, které zná ze sportovního prostředí. " Vždycky jsme spolu docela dobře vycházeli a teďka řvou po ulicích, ať jdou cikáni do plynu" říká s úžasem a rozhořčením v hlase. "Ale mám naštěstí i opačnou zkušenost, kdy ke mě do oddílu přišli tři holohlaví kluci v kanadách, že se chtějí učit boxovat. Po nějaké době se dva z nich ke skinům už nehlásili. Mladí kluci chtějí prostě nkam patřit. A my jsme jedna velká rodina a najdou u nás spoustu kamarádů".