Box club žižkov

Box club

O Roma Vakeren 09-05-2003 - Anna Poláková, Jan Mišurec, Marie Vrábelová, Helena Poláková, Martina Holubová

Na vlnách českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu vás vítáme při poslechu pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří". Bacht tumenge Romale, the lači rat. Pale hin paraštovin, tumen šunen romani čib u džanen hoj akanastar tumenca hin emisia predalo Roma. Jek ora, sar sako kurko, pale šunena amaro vakeriben "O Roma vakeren"! Připravili jsme pro vás celou hodinu aktualit a zajímavostí ze života Romů a nebude chybět také romská hudba. Kamen te šunen sar o Roma dživen abo nevimata, andal le romengero dživipen? Te ha, ta ačen amenca! Kerd'žam predal tumende reporty - sa čačutnes, bio chochavibena! Šunena te romane gila - šukar šuniben. Peršo amenca vakerela o Vladimír Demeter, phenela amenge, ko leske sikadža drom ko amare gil'a te bašaviben. Hned v úvodu nám Vladimír Demeter ze skupiny Bengas prozradí, že vyrůstal v tradiční romské rodině a že jeho hudební začátky nebyly vůbec lehké. Andro amaro studio avela te pobešen u te povakeren o Stanislav Tišer, andalo Box club Žižkov. Vakereha leha pal kada sportos, tiž amenge phenela save talenti amen hin. Pal'iž tumenge phenaha nevimata, andal le romengero dživipen. Do studia jsme pozvali Stanislava Tišera - československého reprezentanta a několikanásobného mistra čR v boxu a držitele medaile Fair Play čS Olympijského výboru. Dnes působí v Box clubu Žižkov, jako trenér. Dozvíme se, jak Romové vynikají v tomto sportu a prozradí nám také něco o svých talentovaných svěřencích. Chybět nebudou ani aktuality ze života Romů. Pheneha tumenge, save čačipena tumen hin, te džan darekaj andre buči, u keren tumenca e smluva. Vakeraha tiž jekha romnaha, so phirdža avri bari sikhadi. Phenela amenge, sar pes lake dživel u so kerel predalo Roma. Tiž tumenge pheneha, kaj te rodel pomoca, te tumen hin daresavo pharipen. Vakraha tiž palo drogi, bo le romen hin tiž baro pharipen le drogenca. Ve druhé polovině O Roma vakeren se v naší právní poradně dozvíte, co by měla obsahovat pracovní smlouva. Cyril Koky - romský koordinátora pro Středočeský kraj nám prozradí, jak Romové využívají služeb, které nabízí. Tolik z programové nabídky a ted už vám nerušený poslech přejí Anna Poláková a Jaroslav Sezemský. Je tu čas, kdy si do O Roma vakeren zveme hosty. Tím dnešním je Stanislav Tišer z Box clubu Žižkov. Dobrý večer. Dobrý večer. "Pane Tišere, o vás jsme se dozvěděli, pochopitelně jsme se připravili na povídání s vámi, že pocházíte z Plzně, máte osm sourozenců, ale že také pocházíte z hudebnické rodiny. Spíš bych čekal, že tady se mnou bude sedět kytarista, houslista, hlavně ne bývalý boxer. Jak jste se dostal ke sportu a k boxu vůbec?" "Pocházím z muzikantské rodiny, to je pravda. Otec měl svou vlastní cimbálovou kapelu. Já sám hraji na kytaru, ale už jsem na ni nesáhl asi deset let, takže už těžko něco zahraji. V 15 letech jsem se dostal náhodou k boxu a zůstal jsem u toho až o dnešní doby." "Co na to říkali vaši? Nechtěli z vás přece jen raději mít toho houslistu nebo kytaristu?" "Mám ještě další čtyři bratry. Jeden hraje na saxofon, druhý na harmoniku, další na housle, takže tam to zůstalo. No, a u mě přišly první úspěchy ve sportu a šlo to dál, takže to bylo dobré." "Tak, jsme u prvních úspěchů. Vzpomenete si na to ještě? Jak jste vůbec začínal, tak v kostce, a kdy se první úspěchy dostavily?" "Pamatuji se přesně na první zápas, nastoupil jsem v Budějovicích. To jsem ještě bydlel v Plzni, poslali mi telegram, abych přijel do Budějovic na první zápas. Tenkrát se nosily dlouhé vlasy, máničky, takže jsem taky měl dlouhé vlasy. Přijel jsem do Budějovic, tam jsem nevěděl, ke kterému trenérovi se mám hlásit, nikoho jsem tam neznal. Trenér Malík hned jak mě uviděl, tak mě čapnul: "Ty vlasy půjdou dolu!" Jelikož to byla móda, tak jsem nechtěl. Nakonec jsem poslechl. řekl jsem si, že když vlasy přišly dolů, tak to musím tomu klukovi nandat. Nastoupil jsem a první zápas jsem vyhrál." "Potom to šlo dál, až jste to dotáhl do tehdy ještě československé reprezentace. Jaké tam byly úspěchy?" "Reprezentoval jsem naši vlast, československo, necelých pět let. Největší úspěch byla nominace na Olympijské hry v roce 1984, kdy se nakonec nejelo, protože se to bojkotovalo. Pak už jsem na to zanevřel a boxoval jsem jen v mezistátních utkáních: československo-Německo, československo-Madarsko, a tak podobně." "Máte za sebou řadu zápasů, jakých úspěchů jste v tomto sportu dosáhl. Vzpomínáte na své prohry a výhry?" "Noo.... Já jsem většinou vyhrával, jestli to tak můžu říct. Získal jsem několik titulů: Mistra české republiky, Mistra československé republiky v dorostu, vyhrál jsem v několika mezinárodních turnajích, na Velké ceně jsem byl bronzový. Tenkrát jsem nezaslouženě prohrál s boxerem Mongolské republiky. Tak to šlo nějak dál." "Když se vrátíme ještě k tomu neštastnému roku 1984, kdy se nejelo do Los Angeles. Spousta sportovců to brala jako svoji osobní tragédii, protože leckdy to byla pro ně poslední příležitost se vůbec se na nějaké Olympiádě ukázat. Jak jste to nesl vy?" "Já jsem na to tenkrát v čtyřiaosmdesátém roce, kdy jsem ještě jako reprezentant jezdil po turnajích, taky zanevřel. Žádal jsem tenkrát, jestli bych nemohl s "národákem" přestat, málem jsem dostal stopku. Pak se můj trenér Julius Torma, olympijský vítěz, domluvil na Svazu, že budu boxovat jen v mezinárodních utkáních. Takže, tím to vlastně pro mě skončilo." "Ještě to ale docela dobře dopadlo..... Ale..... čas oponou trhl, jak se říká, přišel rok 2000 a Olympijský výbor české republiky vám udělil prestižní cenu. Jaká to byla cena a za co?" "No, hlavně to bylo za to, že už několik let pracuji s mládeží." "A jsme u práce s mládeží... Aničko..." "Já jsem se vás ještě chtěla zeptat, kdy jste ukončil svou kariéru?" "Oficiálně jsem ukončil kariéru asi tak v roce 1990. Naposledy jsem vlastně boxoval v roce 1996, to jsem boxoval ještě tři utkání: dvě v Budějovicích, jedno na Slovensku v Bratislavě, kde jsem všechny zápasy vyhrál. To už mi bylo 39, tehdy jsem skončil." "Boxu se věnujete dodnes. Zájemci o tento sport vás najdou v Box clubu Žižkov, kde jste trenérem. Kdy a proč jste založil tento klub?" "Klub jsem založil v roce 1994. A udělal jsem to proto, že jsem viděl malé kluky běhat jen tak po parcích, někteří z nich i fetovali, tak jsem si řekl, že by bylo dobré pro ně něco udělat. Tak jsem si pronajal tělocvičnu a řekl jsem všem klukům, aby tam přišli. Tím to začalo. Začínal jsem jenom s Romy. První den nás tam bylo asi padesát, postupně to ubývalo, zůstávali jen ti nejlepší, co vydrželi. Pak začali chodit bílí kluci, takže se to dalo dohromady. Už to dělám vlastně 9 let. Převážná většina jsou bílí kluci, ale jsou tam i naši lidé." "V současné době si trenéři ze všech sportů, at už jsou to sporty kolektivní nebo individuální, stěžují, že mládež nemohou k tomu svému sportu dostat, jak se to daří vám?" "Mně se to daří docela dobře. Denně mě navštíví tak 80, možná stovka lidí, protože mám otevřeno od 9 do 10 hodin do večera. Já si myslím, že je to hlavně v přístupu. Mladí lidé potřebují někam patřit, každý chce někam patřit. Bud si najdou špatnou partu, kde dělají nějaké blbosti nebo si najdou pozitivní partu, třeba takovou jako je u nás mezi sportovci. Trenér musí být trochu psycholog a odhadnout, jak se má k mladým klukům chovat. Někdo třeba na tréninku nechce zabrat, nechce poslouchat všechny příkazy atd. U nás je to tedy o tom, že se nám podařilo dát lidi trochu dohromady, být kamarádský, být jedna velká rodina a pak to kluci neopustí." "Pane Tišere, to vás musí hodně těšit, když se vám podaří vytáhnout nějakého kluka z negativní party a dostat ho k vám a on se pak už na nějaké koketování s drogami, jak se říká, vykašle. Máte nějaké konkrétní příklady?" "No, mám. (úsměv) Nevzal jsem Mariana sem kvůli tomu, ale když už o tom mluvíte, tak.. Tady sedí kluk, který byl taky takový. Dneska už má za sebou šest zápasů v ringu, dokonce tři vítězné. Daří se mu to. Už je u mě tři čtvrtě roku a zatím je to v pohodě." "Váš klub existuje devět let, dosáhli jste už nějakých významnějších úspěchů?" "Náš klub získal na Mistrovství republiky dvě stříbrné a jednu bronzovou medaili. Minule jsme získali třetí místo v tabulce. Letos jsme mezi muži na prvním místě a dorostenci na druhém místě v tabulce, takže myslím, že ten úspěch je." "Pane Tišere, jak vnímají romské ženy tento sport. Navštěvují vaši tělocvičnu?" "Romské ženy vnímají tento sport trochu jinak než bílé holky. Bílé holky k nám na box chodí, učí se. Je pravda, že se většinou stejně jen přijdou podívat, bouchnou si do pytle. Ale že by začaly trénovat, na to ještě nepomyslely. Jejich důvod je asi spíš děti, rodina, vaření, box asi ne." "Žijete ve smíšeném manželsví, jak tyto aktivity vnímá vaše manželka? Trénujete i mladé Romy, při tom všem jim pomáháte řešit jejich problémy, jak se s tím vyrovnává ona?" "S manželkou jsem 19 let, za rok to bude 20 let. Manželka je na to zvyklá. Už tenkrát, když jsem jezdil po soustředěních, po turnajích, tak jsem byl pořád venku. Vyrovnává se s tím normálně. Ví, že mám tenhle sport rád, že se věnuji lidem. Ráno odejdu, přijdu na večer. Akorát jí vadí, že mám otevřeno i v sobotu od 14 do 17 hodin, takže s ní nemůžu v létě na kopec... (smích). Ale zase jí to vynahradím po šesté." "Ještě snad závěrem jedna otázka, jak vstupujeme do Evropy a otevíráme se světu, tak do našeho sportu vnikla celá řada asijských bojových umění, různé kickboxy, thaiboxy. Vydrží normální klasický box nápor těchto exotických odrůd?" "No, určitě vydrží. Přece jenom ruce jsou blíž a není tak náročný na učení. U thaiboxu potřebujete nohy, lokty i jiné věci, kdežto tady jsou jen ruce a klasika je nádherná." "Neuvažoval jste vy osobně, že byste se třeba jen tréninkově věnoval thajskému boxu nebo něčemu takovému? Váš kolega, Marek Šimák, o něčem takovém i uvažoval." "Já o tom neuvažuju, protože já jsem na "klasiku", kterou jsem dělal a tu mám nejraději. Ale chodí ke mně kluci i na ruce, at jsou to kickboxeři nebo thaiboxeři, kteří opravdu zápasí. Chodí ke mně na ruce, aby se zdokonalili. Když vidím zápasy v thaiboxu nebo v kickboxu, tak tam stejně vedou ruce." "Snad ještě, opravdu poslední otázka: Je moc hezké, že pomáháte romským dětem a mladým lidem bez rozdílu barvy se zapojit do sportu a uniknout z bláta, do kterého zapadávali. To všechno ale stojí peníze, jak je sehnat?" "Peníze jsou velký problém. To je asi všude. Jak je sehnat? Možná že, žádat nějaké instituce o nějakou dotaci. Já jsem taky žádal. Letos jsem ji nezískal, je to těžké. Myslím, že by na to měli koukat, že člověk dělá něco několik let a že to funguje, že to má úspěch, takže by se měli o to zajímat a dát na to peníze. Potřebujeme nové sprchy, šatnu a peníze na to nejsou. Naopak někteří lidé jsou takoví, že jim vadí, že jsem Rom a že je to zrovna Rom, který to vede. Já si myslím, že za 9 let práce jsou vidět výsledky. Vynikající výsledky, a to by si měli lidé v těch "křeslech", na těch "židlích" uvědomit a měli by se na to podívat trochu jinak." "Ono devět let práce znamená, si myslím, něco víc než jen ocenění Olympijského výboru. Pane Tišere, my vám budeme v každém případě držet palce, abyste finance na pokračování Box clubu Žižkov získal. Že je zužitkujete, o tom není pochyb. Přejeme vám další sportovní úspěchy a někdy u našeho mikrofonu, na slyšenou." "Na shledanou, dobrou noc."