V rukavicích

Pomineme-li fotbalovou Viktorku, žádný jiný sport není se Žižkovem spojen tak těsnějako box. Vždyť právě na Žižkově žije legendární boxer Standa Tišer, sídlí tu jeho škola i další známé a vyhledávané tělocvičny - třeba špičkově vybavené Centrum kontaktních sportů na Havlíčkově náměstí.

Box má již několik let obrovskou podporu ze strany žižkovské radnice a každoročně se tu koná stále oblíbenější turnaj O pohár města Žižkova. U příležitosti letošního, sedmého ročníku vychází kniha o boxu na Žižkově plná tematických fotografií, historie i rozhovorů se zajímavými osobnostmi pěstního šermu. Křest nové publikace, podpořené mimo jiné z grantu Městské části Praha 3, proběhne právě 4. října v hotelu Olšanka. Není proto nic lepšího než si box vyzkoušet na vlastní kůži! A ke komu jinému zajít na trénink než k samotnému Standovi Tišerovi.

Box Club Žižkov má atmosféru. Ocitám se v typické staré tělocvičně prosáknuté štiplavým pachem potu. Žádné sterilní prostředí. I proto se často stává útočištěm filmařů a fotografů. Přestože je venku horko, na večerní trénink dorazilo čtrnáct borců. Zpočátku jsem v tělocvičně jedinou ženou, takže si připadám trochu nesvá. Zbytečně. Každý se soustředí na sebe a svůj trénink. Trenér se mi jako úplnému nováčkovi věnuje víc a nakonec se mě ujímá zkušenější amatérský boxer Franta. Je levák jako já, takže od něj okoukávám každý pohyb snadněji. Musím si hlavně zapamatovat a dostat pod kůži, že moje přední ruka je pravá. Postupně se dostáváme do tempa a v prostoru trénujeme kroky, údery a já hlavně postoj. Ačkoli mi trenér Tišer vše trpělivě vysvětluje, nohy se mi motají, mám problém sladit pohyby nohou i rukou. Chvílemi si připadám jako na aerobiku, který mi nikdy nešel.

Teprve když mi Tišer namotá na ruce bandáže a nasadí rukavice, začínám být ve svém živlu. Ve dvojici jsem stále s Frantou, držím ruce nahoře a on dává údery. Přední, zadní, hák, hák. Časomíra dává signál. Střídáme se. Přední, zadní, přední zadní, zvedák, hák. Ze začátku se bojím, že mi jedna přiletí, a ani se do rány nedokážu příliš opřít. Jenže to chce cvik a za chvíli mě už můj parťák i Tišer chválí. Vtipkují, že mě prý brzy pošlou do ringu. Bezmála dvouhodinový trénink končíme boxováním do pytle. Přestože jsem celá zpocená, přichází osvobozující pocit. Dostala jsem ze sebe veškerou negativní energii.

Navíc je takový boxerský trénink dobrý pro formování postavy, dodávají jedním dechem i ti boxeři, podle nichž žena do ringu prostě nepatří. O Tišerově škole se traduje, že je to jedna velká rodina. Přesvědčila jsem se o tom na tréninku, který končil i s trenérem u piva. Nealkoholického samozřejmě.

 

Autor: EvaFryšarov,Žižkovské listy - září 2012 Foto: FilipSinger